Obec Horní Roveň na pardubicku zažila v sobotu 19.10. velkou slávu, při které byla založena tradice hasičských poutí v místním kostele sv. Kateřiny.
Členy hasičských sborů v pardubickém kraji ve svátečních uniformách doprovodil i jejich hasičský dorost, to vše zarámované mnoha praporečníky, kteří v kostele drželi po celou dobu prapory. „Hodnotu dává lidskému životu jedině Bůh. Svatému Florianovi záleželo víc na jeho povolání, které přijal od Boha, než na jeho vlastnímu pohodlí. Tento postoj je něčím mnohem větším, než hrdinství v obvyklém pojetí. Hrdinství se opěvuje v mnoha kulturách, někdy za ním však bývá i pýcha a snaha ovládnout svět, přírodní síly, překonat kdejaký živel, jako by nebylo nic většího než hrdina ve světském pojetí. Hrdinství sv. Floriana má však zcela opačný základ. Odkrývalo právě to, co činí lidský život hodnotný doopravdy – obraz Boha, Stvořitele, Vykupitele, který je vepsán do duše každého člověka, věřícího i nevěřícího“, řekl mimo jiné během slavnostní bohoslužby královéhradecký biskup Jan Vokál. Ten na závěr mše svaté uložil relikviář s ostatky sv. Floriana na místo, kam se k němu budou moci nejen věřící obracet o přímluvu. Ostatky sv. Floriana získala farnost Horní Roveň letos v květnu v bazilice sv. Floriana v Krakowě od arcibiskupa Marka Jędraszewského. Bližnímu ku pomoci – vlasti ku prospěchu! Tak zní heslo motivující práci všech členů hasičských sborů. A právě hasiči jsou nejvěrnější v žádostech o požehnání praporů, aut a ostatních hasičských potřeb.
Svatý Florian pocházel z Norika, území dnešního Rakouska, tehdy náležícího k Římské říši. Byl důstojníkem římské armády a sídlil v Lauriacum. Skončil u soudu v Lorch, když chtěl osvobodit křesťany patřící snad i k jeho armádě. Po trýznivém mučení pro víru byl s kamenem přivázaným k hrdlu svržen z mostu do Emže.
Dle některých údajů se narodil v Cetii změněné ve Zeiselmauer (poději na St.Pőllten) u dnešní Vídně. Tenkrát ve III. stol. šlo o území Norika připojené k Římské říši. Tam také začínala jeho působnost. Florián se stal významným důstojníkem římské armády a prý i správcem provincie. Jeho sídlo bylo v jejím hlavním městě v Lauriacum (což je dnešní Enns v Rakousku). V Římě tehdy vládl Dioklecián, známý a krutý pronásledovatel křesťanů, k nimž Florián patřil. O jeho životě je plno legend a pověstí.
Do Lorch mělo být nebo už bylo uvězněno asi 40 křesťanů. Florián je chtěl zachránit a skončil u soudu, kde neohroženě vyznal svou víru. Císařský náměstek Akvilín (Aquilinus) ho odsoudil k smrti. Tomu prý řekl: "Sloužíce u vojska klaněl jsem se Bohu skrytě. Poslechnu ve věcech vojenských, ale jako křesťan se nedám nikým přinutit, abych zapřel Krista a klaněl se mrtvým modlám."
Legendární pojednání hovoří o jeho dvojím bičování, kterým se nepodařilo zlomit jeho věrnost ani oslabit jeho lásku. Proto mu pak prý ještě ze zad kleštěmi odtrhávali maso, někde se hovoří o stažení z kůže. Nakonec byl usmrcen tím způsobem, že mu k hrdlu byl uvázán těžký kámen, většinou se uvádí mlýnský, a byl shozen do řeky Emže, v níž se utopil.
Dle legendy voda poponesla tělo ke skále, kde na ně upozornil orel. Uvádí se také, že tělo bylo nalezeno křesťankou Valerií, která se postarala o pohřeb na území svého statku. Později došlo k přenesení ostatků. Nad hrobem sv. Floriána u Lince postavili pasovští biskupové v VIII.stol. kanonický klášter s kostelem sv. Floriána a pak byly kosterní ostatky mučedníka přeneseny do Říma a odtud je pro Krakov v roce 1183 dostal Kazimír II. s krakovským biskupem jako záštitu proti Rusům. Část ostatků z Polska získal také Karel IV. do chrámu sv. Víta v Praze. Části relikvií sv. Floriána se nacházejí i v jiných našich městech, např. v Olomouci u sv. Václava a v Havlíčkově Brodě. V kryptě klášterního kostela sv. Floriána u Lince je snad dosud vystaven mlýnský kámen vytažený z Emže jako relikvie.
Jak se stával i patronem našich měst, jeho obraz se objevoval i na obecních pečetích, na věžích i branách měst, na zvoničkách i na hospodářských objektech. Zvlášť na Hané ho z věží vzývali i hlásní. K prvním jeho atributům patří palma a meč, pak se přidávaly další: kříž na prsou a praporec. Nakonec se nejčastějším ztvárněním stal římský voják s korouhví v ruce, jak z nádoby v druhé ruce hasí hořící dům, hrad nebo kostel. Jako patron proti požárům a vodě představoval v dřívějších dobách častý námět pro výklenkové plastiky venkovských usedlostí. Legendární pojednání směřující k hasičství je prý ale výsledkem pozdních legend, např. že modlitbou v mládí zachránil hořící dům. První nádoby v jeho ruce prý měly obsahovat vodu života, která má hasit vyprahlost a zlo.
Patronem hasičů a ochráncem proti požárům se stal zřejmě prý až po XV. stol., samozřejmě nejspíš v souvislosti s tím, že vodou, v níž byl utopen, se hasí oheň. Jedno z pořekadel uváděných ve spojení s úctou ke sv. Floriánovi, zní: "Kde pálí ohně žár a vzrůstá hřích a svár, pomocník je nám dán, svatý Florián." Z toho plyne, že jeho přímluva může hasit i oheň zloby a nenávisti. Nezapomínejme, že toto hašení je neméně potřebné jako hašení požárů. A láskou se uhasí i oheň zloby.