Cookie Consent by Free Privacy Policy Generator website

Týden modliteb za jednotu křesťanů


Datum:

Každý rok 18. ledna, na památku Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů.

Týden modliteb za jednotu křesťanů

V tomto čase jsou pozváni věřící všech křesťanských denominací ke společným, ekumenickým, modlitbám. Co bylo příčinou jejich rozdělení a naopak, co mají společného?

Ekumenismus je snaha o sjednocení křesťanů

Slovo ekumenismus vzniklo z řeckého oikúmené, tj. „celek obydleného světa“, a je jím označována snaha o sjednocení křesťanů. Úkolem ekumenického hnutí je úsilí o sbližování, spolupráci a případně i sjednocování křesťanských církví. Ekumenou se pak rozumí společenství všech křesťanských církví a jejich spolupráce

11. a 16. století byly pro jednotu křesťanů kritické

V historii křesťanství došlo ke dvěma hlavním roztržkám:

První roztržky povstaly na Východě popíráním věroučných formulí Efeského a Chalcedonského koncilu. V roce 1054, kdy kardinál Humbert de Silva Candida exkomunikoval konstantinopolského patriarchu Michaela Kerullaria a prakticky celou východní církev, pak došlo k Velkému schismatu, které vyústilo v rozdělení církve na dvě větve: dnešní tzv. západní (tj. katolickou) a na ní navazující církevní směry vč. protestantských a tzv. východní (tj. pravoslavnou čili ortodoxní).

Ke zlepšení vztahů mezi západní a východní církví došlo až ve 20. století, kdy 7. 12. 1965 sv. Pavel VI. a konstantinopolský patriarcha Athenagoras sňali vzájemnou exkomunikaci vyhlášenou jejich předchůdci. 

K druhému velkému rozkolu došlo po více než čtyřech stoletích na Západě na základě událostí, které se označují pojmem reformace. Od 16. století je od římského stolce odděleno více národních nebo konfesijních společností a z těchto náboženských sporů vznikla celá řada náboženských válek, zejména pak vlna občanských válek, které sužovaly Evropu v 16. a 17. století. Z těchto odloučených církví zaujímá zvláštní místo anglikánské společenství, které zčásti uchovává katolické tradice a katolické struktury. 

Proces sbližování začal v protestantských církvích

K obratu došlo až v polovině 19. století, a to zejména v Anglii, kde vznikly vzdělávací organizace mládeže YMCA (1844) a YWCA (1855). Dále následovaly Světová konference o misiích (1910 v Edinburgu) a Světová konference církví (1925 ve Stockholmu) a mohl tak začít proces sbližování a spolupráce roztříštěných protestantských církví a skupin.

V Československu se v roce 1918 na společném sněmu v Praze spojily luterská a reformovaná církev a vytvořily tak Českobratrskou církev evangelickou.

Za průkopníka ekumenismu je považován francouzský kněz Paul Irénée Couturier, na jehož popud se od roku 1939 koná každý rok Týden modliteb za jednotu křesťanů, určený pro všechny pokřtěné v křesťanské víře, včetně ortodoxních, anglikánských a dalších křesťanských skupin.

K dalšímu kroku ve sbližování došlo v roce 1948, kdy byla v Amsterdamu založena Světová rada církví (SRC). Jedná se o mezinárodní mezicírkevní organizaci, jejímiž členy je většina hlavních křesťanských církví, nikoliv ovšem římskokatolická církev, která vysílá na její jednání oficiální pozorovatele. Ve stanovách SRC je uvedeno: „Světová rada církví je společenství církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele, a proto společně usilují o slávu jediného Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého.“

Ke Světové radě církví dnes přísluší i Komise pro víru a řád, která vede teologický dialog o pojetí církve, svátostí a duchovním úřadu. V této komisi působí i katolická církev.

V roce 1955 vznikla v bývalé ČSSR Ekumenická rada církví (ERC), která sdružuje především nekatolické církve, ale spolupracuje i s Římskokatolickou církví a Federací židovských obcí.

Druhý vatikánský koncil

Nový impulz ekumenismu dal Druhý vatikánský koncil, který zahájil v roce 1962 papež sv. Jan XXIII. a v roce 1965 ho dokončil jeho nástupce sv. Pavel VI. Již dva roky před zahájením koncilu byl založen Sekretariát pro jednotu křesťanů a byl tak prolomen dlouhodobě odmítavý postoj katolické církve. Na koncilu pak byl přijat Dekret o ekumenismuUnitatis Redintegratio (1964) a Deklarace o náboženské svobodě - Dignitatis humanae (1965). Katolická církev se sice nevzdala svého nároku být církví všeobecnou čili katolickou, zároveň však přestala označovat věřící jiných křesťanských církví jako heretiky, omluvila se za křivdy, které v souvislosti s rozdělením napáchali někteří její členové, a vyzvala k široké spolupráci. 

Společné teze

V předmluvě k Ekumenickému katechismu, který vyšel v českém překladu v roce 1999, uvádí bývalý předseda ČBK kardinál Miloslav Vlk, že v průběhu let by vytvořeny podmínky pro společné hledání pravdy a můžeme se tak přibližovat blíže k okamžiku, po kterém toužíme: „Aby všichni byli jedno“ (J 17,21). Z tohoto Ekumenického katechismu vybíráme teze, založené na nejstarších vyznáních víry - Apoštolském a Nincejsko-cařihradském, a které jsou společné pro všechny křesťanské církve:

1. „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech“

  1. Ekumenické vyznání víry - shoda v ústředních pravdách víry
  2. Společné Písmo svaté
  3. Jeden křest - působí přijetí do jediné církve
  4. Společná modlitba a chvála
  5. Cílem je plné společenství víry a církve

2. Společně věřit a vyznávat

  1. Víra je rozhodnutím se pro Boha 
  2. Víra je Boží dar, milost

3. Věříme v jednoho Boha

  1. Bůh je nevystižitelné tajemství
  2. Bůh se zjevuje sám
  3. Křesťané vyznávají trojjediného Boha, Otce, Syna a Ducha Svatého
  4. Bůh je láska

4. Věříme v Boha, Otce, Všemohoucího, který všechno stvořil

5. Věříme v jednoho Pána, Ježíše Krista

6. Věříme v Ducha Svatého

7. Věříme v jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou církev

8. Vyznáváme jeden křest na odpuštění hříchů

9. Očekáváme vzkříšení mrtvých a život budoucího věku

10. Amen

  1. Vyslovením „amen“ vyhlašuje a stvrzuje obec shromážděná k bohoslužbě své společenství ve víře s celou církví.
  2.  

Jak s bratry a sestrami spolupracovat? 

Přestože nelze zatím dosáhnout jednoty v plnosti a slavit např. společně eucharistii, velmi se rozšířila např. spolupráce na poli sociálním, kde jsou všichni lidé bez výjimky voláni k společnému dílu lásky. V praktickém životě místních církví se jedná o společné ekumenické bohoslužby slova, dále např. o spolupráci v nemocnicích a penzionech či školkách a školách, společnou organizaci Noci kostelů, živého Betléma, večerů chval či dalších akcí otevřených širší veřejnosti. Není dobré zapomínat ani na tzv. sektorální pastoraci, tedy ekumenickém působení kaplanů v armádě, nápravných zařízeních, zdravotnictví, či mediální spolupráci a výměnu zkušeností.

 

(Zdroj: Dokumenty II. Vatikánského koncilu - Dekret o ekumenismu - Unitatis Redintegratio, Wikipedia, Heinz Schütte - Ekumenický katechismus)