Od bojů na Chlumu nás dělí 150 let. Tuto dějinnou tragédii však nelze přejít mlčením. Nestačí ani jen historická vzpomínka.
Dějiny jsou poskládány z mnoha událostí a některé z nich zůstávají v povědomí jako bolestná vzpomínka. Nelze skrýt nevypověditelnou trýzeň při pohledu na válečné konflikty. Poslední výkřik smrtelně zraněného vojáka je vždy velkou výčitkou a obviněním. Kdo je odpovědný za nemilosrdné bitvy, které se nedají jen tak snadno ospravedlnit? Jakým přínosem jsou pro lidstvo? Otázky se kupí jedna za druhou. Už tolikrát se člověk zamýšlel nad těmito tragickými etapami historie světa a nemůže najít správné slovo na jejich obhajobu. Kolik komentářů, tolik pohledů. Převažuje názor, že jen zbraň je nezbytnou výzbrojí k řešení závažných problémů mezi civilizacemi, národy, společenstvími i mezi jednotlivci. Je tento fenomén znamením pokroku anebo úpadku? Má lidstvo k dispozici ještě jiné prostředky, kterými se dá zajistit pokoj a mír jinak, než zbrojením, válečnými střety, v nichž dochází k likvidaci nepřítele, a kde vítězí mentalita "kdo z koho"?
I když nás dělí od bojů na Chlumu 150 let, nelze tuto dějinnou tragédii přejít mlčením. Nestačí ani jen historická vzpomínka. Rozkazy generálů ke zteči, jejich odpovědnost za desetitisíce mrtvých a raněných nemůže zůstat jen jako příležitost k zamyšlení. Poslední výstřel při této bitvě neznamenal totiž kapitulaci poražených a konec nepřátelství. Výsledek bitvy u Hradce Králové v roce 1866 a její doznění bolestně poznamenal konec 19. a celé 20. století. Pohled na mrtvolné ticho mnoha obětí této války by zůstal dodnes bez odpovědi, kdyby i do této konkrétní problematiky vítězů i poražených nezaznělo Kristovo evangelium. Lidská diplomacie se jen tak snadno nevypořádá se hřbitovem, ve který se 3. 7. 1866 proměnilo chlumské návrší. Uvízli bychom jen ve velkém utrpení a smrti tolika nevinných otců rodin, manželů, mladých a schopných mužů ve zvláštní spravedlnosti. Můžeme ji nazvat pragmatickou spravedlností. Ta totiž postrádá milosrdenství, odpuštění, úctu, respekt, trpělivost, pokoru, vděčnost, lásku a rozhodnutí v takových "masakrech" nepokračovat.
V Bibli, v listu sv. Jakuba ve čtvrté kapitole se začíná otázkou: "Z čeho vznikají války, z čeho boje mezi vámi? Jen z vašich žádostí, které bojují ve vašich údech. Žádáte, ale nemáte. Zabíjíte a nenávidíte, a přesto nemůžete dosáhnout ničeho. Bojujete a válčíte, ale nic nemáte." (Jak 4,1-2)
Válka je vždy znamením toho, že se z lidské mysli i srdce vytratil smysl pro pravdu a spravedlnost, lásku a úctu k daru života. K ochromení těchto hodnot dochází dávno před prvním výstřelem. Mnoho velkých plánů, ideálů, vizí a vztahů ke krásám světa je ve válce převáženo laciným populizmem. Touha po odvetě a nezkrotné běsnění vyrovnat se jen po lidsku s protivníkem, bez respektu a úcty ke spravedlnosti, zavládne mezi veliteli a vojáky, když se schyluje k rozhodnému boji.
Když mezi Ježíšovými učedníky nastal spor, kdo je mezi nimi největší, vzal si je Ježíš stranou a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům… Mezi vámi tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem. A kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech." (Mk 10, 35-45) Nejsou tyto požadavky stále aktuální? Nepromlouvá z nich spravedlnost, která – jak čteme u Karla Čapka v knize Zločin na mostě – je zároveň i láska? Není v této řeči vyjádřeno, co znamená být člověkem, a kdy je člověk nejmocnější a nejvíc prospívá světu?
Izaiáš 600 let před Ježíšovým narozením vyslovil v prorocké řeči to, co i po tolika letech má svou váhu a ukazuje cestu k právu, spravedlnosti a lásce. "Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha. Ať nás naučí svým cestám… Ať lidé zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne už meč národ proti národu, válce se už nebudou učit." (Iz 2, 1-5) Je to fantazie a útěk z reality světa? Možná pro někoho. Jsou však lidé, kteří z těchto příslibů žili a dosud žijí. Stávají se morální autoritou a svými životními postoji, které mají svůj základ v pravdě, spravedlnosti a lásce, dodnes oslovují. Patří k protagonistům velkých hodnot, které nestojí na základech morálky "oko za oko, zub za zub". Nestávají se obětí svých naivních představ a subjektivních postojů. Jsou to tvůrci pokoje, u jehož pramene stojí Bůh – Láska a milosrdenství.
Mons. Josef Socha, generální vikář